Opomenutá akce aneb pivovar

Na to se vlastně úplně zapomnělo.

A přitom se událo tolik nezapomenutelných zážitků. 

Kupříkladu - už víme, jak chutná slad nebo chmel.

A ta nádherná stáčírna.

O ochutnávce piva ve sklepních prostorech nemluvě.

Ač přítomna, neplnila svoji funkci. Totiž audiovizuální technička. A vzhledem k tomu, že vstupenku jsem ztratila a informační materiály se poděly také neznámo kam, tak nenapsat o tomhle výletě článek, propadl by se do polotekutých bažin bezejmenné historie. Výlet do plzeňského pivovaru.

Již nikdo nemůže pochybovat, že plzeňská dvanáctka je to nejlepší pivo na světě. Orosený půllitr Na Spilce je prostě nezvratný důkaz. A nezklamal. Prohlídka byla úžasná. O půl hodiny delší než před třemi lety. Po areálu nás vozil autobus, nově byla zařazená "expozice smyslového vnímání", otáčivé hlediště a stáčírna. Bylo to famózní a inspirující. Není tomu naprosto, co vytknout. 

Průvodce byl mladý a sympatický muž. Jakožto čistě dámské osazenstvo jsme to ocenily. Měl příjemný hlas a stále se usmíval. Byl tak akorát vysoký, štíhlý, se širokými rameny a úzkými boky... Ale to sem nepatří!

Celou prohlídkou se linula nasládlá vůně piva. Někomu příjemná více, někomu méně - nepochybně ale charakteristická. 

Ječmen je tvrdý a bezchutný, slad je skutečně sladký a chmel je hořký. Je tak hořký, jak jen si člověk dovede představit. Nic jiného o něm ani říct nelze. Je hořký. To je jediný jeho možný přívlastek Chmel je vůbec záludná záležitost. Když ochutnáte, zprvu necítíte nic. Ale běda, jak podlehnete pokušení vzít si víc, abyste poznali, jakou má chuť... Ano, přesně tohle jsem udělala - a myslím, že asi skoro každý. Jakmile se jemný prach vinou polykání dostává dál a dál do ústní dutiny, a jeho koncentrace na kořeni jazyka tudíž roste, začne vás zužovat nesnesitelná hořkost. A nejenže v čase nepolevuje, nýbrž je s každým polknutím horší a horší. A tak se tváře návštěvníku po výstupu z "expozice smyslového vnímání" mění v pokřivené karnevalové masky. To je chmel.

Když jsem byla na prohlídce před třemi lety, dostala jsem na konci k vyplnění anketní lístek s otázkami, co mi chybělo a co bych ráda, aby se vylepšilo. Napsala jsem tam, že bych ráda, aby byla zpřístupněná stáčírna. A opravdu asi existuje zpětná vazba. Viděly jsme ji. Tedy stáčírnu,  ne zpětnou vazbu. Ve stáčírně se na pásech točí neuvěřitelné množství lahví. Je to fascinující pohled. Až to člověka přivádí na myšlenku, do jaké míry jsou tu lidé vůbec zapotřebí. Ty stroje jsou asi všemocné. Vzpoura strojů na stáčírně. To by byl sci-fi horor...

Ale ze všeho nejlepší bylo samozřejmě sklepení. Spletité studené a vlhké chodby vyplněné obrovskými sudy. Stěny potažené šedavým slizem, pod nohama kluzké kočičí hlavy a všudypřítomná vůně. To je zlatý hřeb prohlídky. A ochutnávka nepasterizovaného piva. Pohádka!

Odpusťte mi ten chaotický sled dojmů, ale není v mých silách popsat ten zlatavě hořkosladký zážitek jinak. Dotýká se srdeční krajiny - jsem plzeňská rodačka. Fakta jsou zde zbytečná, důležité jsou pocity. Jsou dny, jako tento, kdy datum 31.října 2008 není podstatné. Tyto dny se dotýkají Věčnosti.